23.3.2016

Nevím, proč mám pocit, že chcu jít za tatou, když zároveň vím, že je to blbost. Jestli to není tím, že vím, že on tu jít nemůže, tak jsem si jednoduše převrátila přání, ať je tu se mnou. Já ho tady ale nechci zadržovat, já nějak vím, že to tak mělo být. Přesně tak jak se to stalo. Nevím, jestli si vzpomínám na to, že to tam je fajn, nebo je to opravdu jen stesk. Třeba mi to zpětně dojde. Jinak jsem v klidu, to je opravdu jediná věc, která mě dokáže rozhodit. Jsem smířená s tím, že je jenom ve vzpomínkách, to pro mě není důvod k panice. Smrt mě tak neděsí, když vím, že to není konec. Přečetla jsem si kousek Hovorů s bohem a tam je přesně ta situace, kdy už tata chtěl, ať mu dáme pokoj, protože se zřejmě smířil se smrtí a chtěl v klidu umřít. Možná se s ní smířil i dřív než v tu neděli. Jak jsem ho hladila po čele, tak mu říkám, tato, nachladil jsi se? Bo mu chrčelo v krku, mysleli jsme, že onemocněl. A on řekl, že ne. A pak mu říkám, tato, dáš se ještě trochu dokupy, že jo? A on tak klidně: to neříkej. Odešli jsme o půl šesté, prý o půl sedmé mu začalo haprovat srdce a smrt nastala o půl deváté. V tu chvíli, kdy jsem se začala za něj modlit, ať už si ho bůh vezme k sobě. Jak si mám po takových zážitcích myslet, že nic kromě hmoty není? Já to teda nechci, ale ani nemůžu.
Mama to má horší, ta se brání takovým věcem, nemůžu jí vykládat svoje zážitky a pocity. Taky má depresi.
Ale já jsem v klidu, takže si myslím, že je tata taky v klidu. Chci tomu věřit. O tatovi se mi nezdá, i když bych chtěla vědět jistě, že je v pohodě, nemám důvod si myslet, že to tak není. A nechci ho přivolávat, to je to poslední, co bych chtěla.