29.3.2016

Momentálně mě udivuje, jak jsem klidná. Nebo bezcitná? Já to prostě nevnímám jako problém. Nebo jako něco, s čím se musím smířit. Souvisí to s tím, že reálně se pro mě nic moc nezměnilo, tatu jsem vídávala jen občas, na oslavách, návštěvách, v Hamrách. V běžném životě jeho nepřítomnost nevnímám. Dnes se zkouším zas připravovat do školy, uvidím, jak to půjde. Čtu si Hovory s Bohem, je to ohromně zajímavé, zajímají mě samozřejmě ty pasáže, které teď žiju.
Měli jsme rozloučení s tatou, proběhlo v hospodě v Zahradě, pohřeb nebyl, tak jsme si na něj vzpomínali. Mama doma udělala pár změn u taty v pokoji, takže to tam nevypadá stejně jako když byl doma. Peťa pak pustil nahrávku, jak mi byly čerstvé dva roky a tata se mě tam vyptává a já ukazuju, co jsem se naučila. To je zatím blbé, slyšet ho, když už tu není. Ani nějaké videa by mi nedělaly dobře. Brácha ho má i natočeného. To zatím opravdu ne. Ale venku je jaro, konečně a všechno je tak nějak veselejší. Včera, na velikonoční pondělí jsem mamu s Peťou vytáhla do kavárny v Pustkovci, ať mama nesedí doma s depresí. Je v depresi, takže doufám, že se nerozpije, protože vím, že tak teď řeší problém s usínáním.
Budeme ji s bráchou podporovat, on je tam každý den. Bylo by fajn si myslet, že jsem z toho venku, ale tak jednoduché to asi není. Sice mě udivuje, jak rychle jsem tu situaci přijala a bylo by fajn, kdyby to bylo způsobené i tím, jak se zajímám o určité věci, ale kdo ví? Já vím, že tata někde je, že se nic nezměnilo, jenom ho teď nevidíme. Měla jsem před pár dny i větší strach ze smrti, ale ten mě taky přešel, když tam bude tata, tak co, stejně tuším, že to tam je fajn. Ani nemám pocit, že to tak nemělo být, cítím, že to tak přesně mělo být. Takže abych to shrnula, jako bych byla v nějakém autopilotu, který nedovolí, abych se nějak trápila. Když to uvnitř ťukne, že bych se mohla ponořit do nepříjemného pocitu, okamžitě mě to vrátí zpátky do normálu. Jsem za to vděčná.