22.3.2016

Dneska převezli tatu do krematoria. Dopoledne. Zemřel v neděli večer, kolem půl deváté, devíti. Ještě o půl šesté jsme tam všichni byli, mama, já a Peťa. Ten poslední měsíc byl intenzivní. Myslím si, že v neděli a možná i dřív byl tata smířený se smrtí, v neděli už jistě, jak jsem pochopila, už nám naznačoval, ať ho necháme jít. Jenže my jsme to nechápali a doktor nám dával nějaké nesmyslné naděje, idiot. Takže jsme odešli (mi se nechtělo), jenom jsem tatu pohladila po čele, řekla, že už musíme jít, ahoj a šli jsme. Říkali jsme mu, že mu přineseme jeho polštář a vyřešíme to jeho chrchlání (už neměl sílu polykat). Večer po osmé hodině, kolem půl deváté mě napadlo, že jsem tatu viděla naposled. Začala jsem se intenzivně modlit, ať si ho bůh už brzo k sobě vezme, ať už to nezdržuje, a za chvilu mi volala mama, že umřel. Takže si myslím, že to nějak spolu souviselo. Včera jsem zas měla pocit, že bych šla nejraději za ním, že ho tam samotného nemůžu nechat, že si tam sám neporadí. Jako bych se o kdy něj nějak starala. Najednou jsem měla pocit, že jsem jeho matka, on je můj syn a že se o něj musím postarat. Tak nevím, proč si to myslím. V noci se mi o něm nezdálo, naštěstí. Jenže ráno, když se probudím a dojde mi, co je, tak je to naprd. Končím pro dnešek, nechcu furt řvát.