Můj tata a jeho zdravotní stav mě nutí obracet se na lidi, kteří jsou ve stálém klidu. Při pomyšlení na to, že tata brzo nebude existovat a při té panice, co mě vždycky popadne, jsem si uvědomila, že můj skutečný důvod strachu je můj strach z mé smrti. S tím, že tata odchází, bez ohledu na to, jak dlouho to bude ještě trvat, nemůžu nic dělat, a tudíž objektivně není důvod k panice. Jedině pokud by mi jeho odcházení připomínalo to mé. Takže si bilancuju, zhodnocuju. Sedmdesát let není zas tak málo, pevně věřím, že se jeho stav ještě aspoň trochu stabilizuje, a ještě tu chvilku pobude, ale zatím to moc nevypadá. Je to bolestná zkušenost, ale každý ji musí jednou zažít. Nemůže být pořád jenom veselo.
Dnes jsem zakončila první ročník studia. Kromě zatroleného listeningu, který byl o fous (ale napoprvé), jsem dala všechny zkoušky napoprvé s přehledem. Nejhůř C. Z obou fonetik za A. Správně jsem zhodnotila hned zkraje, že pro mě zásadní je předmět Praktický jazyk, což představuje permanentní zdokonalování v angličtině. I ten listening se dá natrénovat, přece teď nedopustím, abych kvůli němu vylítla.
Prázdniny začínají, uvidíme, jaké budou, ale ani kvůli děckám nemůžu být furt smutná, jim to nedochází. Tak snad bude lépe.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat