Jdu si ulevit psaním. Čekám, až budou na studijním, abych se zeptala, jestli jsem v zápisu předmětů neudělala botu. Pak nevím, co bude, jestli jsem skončila nebo co. Včera jsem si to uvědomila a od té doby jsem dost mimo. Snad se to brzo vyřeší. Jak si tak studuju, zjišťuju, co je nejtěžší. Na ta kvanta učiva jsem byla jakž takž připravená, co jsem nečekala, že mi budou dělat problémy i ty věci okolo, předzápis, shánění info okolo seminárky (citace, úprava), když mi nedorazí heslo a musím psát učitelce, zorganizovat si práci, vyznat se na stránkách UP, jezdit do Olomouce, zároveň fungovat doma a hlavně se z toho nezbláznit. Což je ten největší problém. Nejsem ani zdaleka tak odolná psychicky, jak jsem bývala. Každá pitomost mě totálně rozhodí, hned brečím, je konec světa, prostě si připadám jak před zhroucením. Nevím, jak v takovém stavu budu dávat zkoušky, 9.ledna mám dokonce ústní obhajobu seminárky. Co se týče učiva samotného, je toho moc, ale baví mě to, seminárka se psala sama a anglina je sice těžká, ale je to to, co jsem vždycky chtěla dělat. Tak si tak říkám, jestli už pro mě není pozdě, děcka vidí furt mamu, která je duchem mimo, nebo brečí. Vím, že to pro každého prváka asi není lehké, já mám ještě ke všemu pocit, že mám poslední možnost ve svém životě něco změnit a že tu možnost nesmím promarnit. Takže mám nad sebou bič, který jsem si sama upletla, debil. Co jsem teda zjistila, že jsem držák, když už je toho utrpení moc, tak nějak dosáhnu určité hranice, přes kterou už to nejde. Tam se trápení zastaví, nejdřív jenom automaticky reaguju a pak se to zlepší.
O Anežce a škole napíšu podrobněji posléze, jenom teď krátce, je šikovná, zatím jí to jde bez problémů. Musíme doma trénovat, ale to musí každý. Emilka teď chodí po obědě domů ze školky, jsem v domácnosti, tak to jinak nejde. Prosila jsem učitelky, jestli by tam nemohla občas zůstat i spát, ale ochota nebyla, tak si musím poradit i tak.
Žádné komentáře:
Okomentovat