Nebyla jsem tu asi 4 roky. Mezitím je hodně věcí nových. Já už třetím rokem pracuju ve škole jako asistentka ke klukovi s hraničním autismem a řádným ADHD. Ve zkratce, jsem z té práce zhnusená. Kluk mě nejdřív vůbec nechtěl a pak usoudil, že jsem asi jeho služka. Respekt šel do háje, protože na něj teď už platí jen silná ruka, což není můj případ. Zjistila jsem, že tohle opravdu není pro mě. Neumím a ani nechci zvládat spratky, kteří mají změny na mozku, nejsou z domu dobře vychovaní a neumí se chovat. Ani nevidím nic dobrého na tom, být ve škole do počtu, je to taková podřadná pozice, o jejíž užitečnosti mám docela pochyby. S čím jsem naopak velmi spokojená, je kolektiv a vedení. Už teď je mi líto, že bude konec. Ten kluk, který ze mě vycucl tolik energie a elánu, odchází na jinou školu, naštěstí. I kdyby ne, rozhodla jsem se, že s ním už rozhodně ne a asistentku budu dělat jen pokud nic jiného nebude.
Občas mě využívali na suplování. Někdy se dařilo a měla jsem ze sebe opravdu dobrý pocit. Častěji jsem ale zažívala beznaděj a takový nápor stresu, který jsem doteď nezažila. Není to nic jednoduchého, předstoupit před děcka a vést hodinu a ještě je něco hromadně naučit. Nemluvě o tom, že jsem se stále nenaučila být dostatečně tvrdá a důsledná, protože to bohužel asi jinak nejde. Je problém najít správnou míru. Celkově jsem ve škole nespokojená a pokaždé, když jsou děcka hnusné, tak mám chuť to zabalit a jít někam uklízet. Chybí mi sebevědomí a zkušenosti, je to prostě těžké. Pokaždé jsem z těch stresových situací úplně zpocená a představuju si, že jsem někde jinde. A že je škola pořád plná stresů, to jsem si taky předtím neuvědomila. Jsem moc velký introvert a tohle je prostě mimo moji konfortní zónu. Na druhou stranu, když se daří, hodina šlape, děcka pracujou, je to super pocit. Jenže jsem to doteď mockrát nezažila. Zvenčí to možná nevypadá jako taková katastrofa, ale já jsem pak totálně vyčerpaná a nasraná na celý svět.
Když si to tak uvědomuju, hodně z toho pocitu je to, že se prostě necítím dobře na té pozici, ačkoliv mi to tam nedával nikdo najevo, že bych nebyla rovnocenná. Taky jsem toho hajzlíka prostě nezvládala, nedělal vždycky to, co jsem po něm chtěla, někdy mi dělal i naschvály. Těžko se mi může líbit práce, která nemá žádné rozumné výsledky. Ten chlapec, co se mi ani nechce psát jeho jméno, je typ člověka, který má vždycky pravdu a rád se hádá. Nezáleží mu na tom, jestli s druhými vyjde, stará se za všech okolností jen o svůj prospěch. Jakákoliv snaha o nějaké směřování se míjí účinkem.
No a proč to vlastně píšu. Končím školu!!!!!! Dopisuju diplomku a čekají mě už jen státnice. Poslední známka z praktického jazyka je E, protože jsme psali jen writing a ten mi fakt nejde. Tam člověk nic neokecá, ani nenahoní na gramatice, prostě piš sloh na čas. Praktický jazyk mě stál tolik nervů, že se to nedá ani vypovědět. Vlastně je zázrak, že to mám za sebou. Moje znalosti angličtiny se zlepšily jen trochu, aktivní používání je furt slabé, i když mě samozřejmě donutili něco se naučit. A na nějaké vycestování už mě neužije.
No a hledám si místo. A pochopitelně volné fleky jsou jen angličtiny. Dokonce mám slíbenou i nějakou protekci. JENŽE JÁ NEVÍM, JESTLI TO VLASTNĚ CHCI! Potřebovala bych trochu klidu rozmyslet si, co dál, ale čas nemám. Mám hrozný strach. Ale teď jsem si docela ujasnila, že to nemusí být taková tragédie, protože to budou jiné podmínky. Jiná pozice, jiná náplň práce, jiné cíle. Hrozně ráda bych učila češtinu, baví mě to, v angličtině si moc nevěřím. Ale nemůžu si vybírat. Mám prostě strach poslat životopis. Ale každopádně ten strach je teď menší.