Jsem tu sama.... Je neděle, venku hnusně, měla bych se učit, občas do toho hledím, ale nijak intenzivně. Radek je s děckama na vysokých pecích ve Vítkovicích, šli i s Jurou a jeho klukama. Já jsem nešla, bo si to Radek domluvil sám a pak mi oznámil, co si domluvil, což se mi nepáčilo, a taky zrovna do technického muzea jít nemusím. Vím jistě, že já bych se ho nejdřív zeptala, jestli se mi ten plán líbí, než bych slíbila druhému, že tam půjdem, ale on mě holt nepotřeboval, tak se na mě vybodl. No nic, nemůžeme být všichni nesobečtí, že jo...
Přemýšlím, proč mám zas v poslední době potřebu vyhledávat pořady a články o smrti. To téma mě tak láká, že mu nemůžu odolat. Asi potřebuju pecku, která mi otevře oči, protože pořád nemůžu přijít na to, jak si pomoct. Vím, že nejlépe člověka posouvají kritické okamžiky, kterých mám ve svém životě momentálně naštěstí málo, pokud neberu v potaz to, že jsem na úřadu práce a silně mě to znejisťuje, jenomže se s tím dá žít, už mě to neomezuje tak, že bych se hroutila. Zároveň je to provizorium, ve kterém je psychicky náročné existovat, aspoň pro mě.
Poslouchám toto: Jan Hammer - The talk, celkem ta hudba vystihuje moji dlouhodobou náladu.Uvědomila jsem si, že hodně zanedbávám focení. Letos jsem prakticky nic pořádného nenafotila, ani prarodiče nedostali kalendáře z fotek. Je třeba to napravit...
Tak tu hodím ještě něco na spravení nálady, první písničku z tohoto soundtracku znám přes třicet let, ta nikdy nezklame:glenn campbell - Ol Norwood ´s coming home
Žádné komentáře:
Okomentovat