25.6.2013

Jsem bez místa. Bojuju s tím jak se dá. Chvilku na to seru, chvilku mě to přepadne. V hlavě sumíruju plány, teď jsem vymyslela školu, tak mám naději. Mít naději je přesně proti urychlení odprogramování, místo programu jsem někdo, kdo má fajn práci, je tu program budu mít školu, lépe seženu místo. Nesmím se na to upínat. Štastná můžu být, i když budu zametat ulice. To vím jistě. Stačí nemít v hlavě program, musím dělat práci na úrovni, aby si mě ostatní vážili a promarnila jsem svou inteligenci.
Mám několik afirmací, které pomáhají, napíšu později.
Teď mě napadá, že až budu na smrtelné posteli, budu litovat každé chvilky, kdy jsem se kvůli čemukoliv trápila.
O den později. Dneska jsem ani jednou nebrečela. To je úspěch. Ale dobře mi není a hned tak nebude. A zas ty dojeby. Mně pomáhá Eckhart Tolle. Možná natrefím ještě na někoho jiného. Pochopila jsem, že jediná šance, jak to překonat, je být neustále pozorovatelem sebe sama. Střídají se u mě ještě různé jiné strachy, kromě těch včerejších. Třeba strach, že budeme chudí, že už nikdy neseženu místo. To je přece taková kravina. Vzpomínám si, že jak jsem byla malá, taky jsme vlastně byli chudí. Neměla jsem nikdy hafo hraček, ani oblečení, k moři jsme nejezdili, maximálně na dovolenou ROH. A nikdy mě to nějak zvlášť nesralo. Jezdili jsme do Hamer, četli knížky z knihovny, poslouchali desky. U nás furt hrála hudba. Jo, mrzelo mě, že mě nedali hrát na hudební nástroj, ale to ani nebylo o penězích. Naši pracovali oba a stejně moc peněz nebylo.
Taky mám strach, že se musím rozhodnout. Pokud se odhodlám ke změně, na jakou školu jít? Zkusit ten pajdák, ve svém pokročilém věku? A seženu pak místo? A z čeho budeme mezitím žít? Úspory jsou, ale nechci je probendit na zbytečná studia. Ono dostat se na výšku není tak jednoduché, je tam nával. Anebo si udělat grafický kurz? A jít tímto směrem? Jednou ta krize musí pominout. Hlavně teď nevěřit programu, že budeme chudí. Takže co? Však návod znáš.