28.1.2012

Vánoce proběhly v klidu, Silvestra jsem strávila e Emilkou a mamou doma, Radek byl s Anežkou u Václava doma, s celou pautou.
Emilinka stále nechodí a nemluví, stojí pořád, občas přejde kolem stolu, ale jinak furt leze. S mluvením to je ještě horší, ani náznaky. Zatím nepanikařím, protože se vyvíjí jinak normálně, dělá paci paci, ukazuje, jak je veliká, rozumí plno věcem, mává na rozloučenou, krásně strká kostky do otvorů, má ráda klavírek, ráda si prohlíží časopisy, ovšem jediné, co řekne, je ne. Už říkala tata, ale ne ve významu, jaký má mít.Uvidíme. V roce a půl průměrné dítě řekne 6 slov. Anežka taky nespěchala a jak jí teď huba jede. Akorát že Anežka v roce a dvou měsících běhala jak drak.
Já nastupuju v pondělí do nemocnice na operaci. Začínám se bát, ale snažím se na to nemyslet a říkám si, že je lepší myslet na to, co je teď, pak člověk nemá prostor bát se dopředu. Funguje to. Už mě i napadlo, kdybych se třeba neprobudila z narkózy, že jsem porodila dvě děti a vypiplala je z nejhoršího, takže mám vlastně splněno. :-) Ona to není akutní věc, mohla bych s ní žít asi do konce života, ale když tam ty věci nebudou, budu klidnější, protože nebudu mít v těle něco, co tam nepatří a nebude mě to bolet. Jdu čumět na telku a pak spat. Radek jede zítra na běžky, já letošní sezonu asi vypustím, uvidím, jak po operaci, na horách je sněhu dost, záleží na tom, jestli bude i v únoru zima. Zatím hlásí pořádné mrazy.