Dnešní zážitek. Šly jsme všechny holky nakoupit do Kaufu, doma nic nebylo a taťka měl jet odpoledne na kolo... Dopoledne jsme vyrazily, Emi v golfkách. Stavily jsme se nejdřív v Kiku, včera si tam Anež vyhlídla kulatou krabičku, že ji nutně musí mít. Jenže pak, když jsme pokračovaly v prohlížení sortimentu, zalíbila se jí plastová kytarka. Řekla jsem jí, tak dobře Anežko, ale tu krabičku teda vrátíme, když chceš kytarku. Anežka šla vrátit krabičku a já jsem se přesunula za roh, kde jsem si prohlížela další zboží. Od původního místa jsem se vzdálila o pár metrů. Jenže za chvilku už jsem slyšela jen maminko!!! a pak už nic. Rozhlížím se a Anežka nikde. Volám, jezdím po prodejně jako blázen, nakonec jsem vyjela z obchodu, neviděla jsem ji, pak jsem zase volala v obchodě, zase jsem vyjela a uviděla jsem ji naproti vchodu do Kauflandu, jak sedí opřená o sloup, kytarku v ruce a brečí. Ulevilo se mi neskutečně a když jsem ji viděla, jak brečí, tak jsem ji ani nezdrbala. Navzájem jsme si řekly, jak se máme rády, objaly jsme se a vysvětlila jsem jí, že když bude mít někdy v budoucnu pocit, že se ztratila, musí zůstat tam, kde je a neutíkat pryč. Vrátila jsem se do Kiku, zaplatila kytarku a šly jsme nakoupit do Kaufu. Anežka ale ještě pořád poplakávala, musela být pořádně vyděšená. Já jsem byla podstatně víc vyděšená na koupališti minulý týden, kde mi tak utekla za tatínkem a já jsem si myslela, že se třeba utopila. To byla daleko větší hrůza. Ale i tak si musím dávat větší pozor, je mi špatně z toho, co by se mohlo všechno stát. Doma mě napadlo, že ji naučím kromě jména i adresu, aby ji když tak někdo odvedl domů, ale to odmítla, že už se neztratí.
Zítra napíšu něco o našem létě, které končí, jak jsme se měli...
Žádné komentáře:
Okomentovat