16.3.2008

Jsem teď ve vlivu článku na webu mimiangel, jedna ženská líčí, jak jí umřela holčička. Už dlouho jsem nečetla tak dobře napsaný tragický příběh, plný pokory a zoufalství a lásky. Brečela jsem jak želva, bohužel k článku byly přiložené i fotky, což podpořilo realitu celého příběhu v mé představě. Bylo mi kvůli tomu tak mizerně, až jsem se musela sama sebe ptát, proč to vlastně tak bolí? Kde se ta bolest bere, jen při představě, že by se něco podobného mohlo stát Anežce. Problém je v tom, že my si své děti přivlastňujeme, narodí se sice nám, ale byly nám vlastně pouze svěřeny do opatrování někým jiným. My jsme poskytli nové dušičce kabátek, aby mohla žít v tomto světě, ale sama dušička nám nepatří. Láska by se měla projevovat nevlastněním, nech žít a taky nech odejít... Je to velmi těžké, takto k tomu přistupovat, mateřská a otcovská láska je nejsilnější lidské pouto, ano pouto, v podstatě synonymum vlastnění. Pokud tedy z důvodu, který neznáme, duše musí z tohoto světa odejít, neměli bychom to brát tak osobně, že se něco hrozného děje nám. I stesk, který je slabým odvarem zoufalství ze ztráty, je majetnickým projevem, i když tak pochopitelným. Vzpomínky zůstávají a taky naděje, že se znovu potkají... Tak bych přemýšlela já, kdyby mě toto potkalo, ale je velmi pravděpodobné, že bych delší dobu musela strávit intenzivní léčbou, abych byla schopna pokračovat dál, s vědomím, že jsem se smířila se skutečností. Smutný příspěvek, ale asi bylo nutné se nad tím zamyslet, získat odstup od malicherností, které řeším. Kéž bych nemusela zažít tak těžkou zkoušku...