Popis porodu

Můj porod: V noci z pátku 2.11. na sobotu mi začly takové jakoby menstruační křeče, akorát že byly po 3 minutách a trvaly vždycky tak 20 sekund. To bylo celou noc a ráno to nepřestalo, tak jsem uvažovala, jestli už je to ono, nebo zas nic. Bylo týden po termínu. Radši jsem zavolala do porodnice, kde mi řekli, ať přijedu, když přenáším, že natočíme monitor. Jak jsem tam dojela, rovnou si mě tam nechali. Doktorka akorát usoudila, že se něco začíná dít. Na sále mi pa dala krystýr a píchla injekci pravdy. Pak jsem se nudila, ty křeče byly únavné, ale furt stejné, nic se nestupňovalo. Po té injekci se mi zdálo, že to dokonce polevuje. Tak mě šoupli na hekárnu, ať jim tam nezabírám místo, když nerodím, měli tam frmol, furt tam někdo rodil. Chtěla jsem jít domů, když se nic nedělo, připadala jsem si jako blbec, že jsem tam přijela s falešnýma kontrakcema, kromě toho za zdmi byly slyšet ženské, jak rodí jedna za druhou a skoro všechny přijely zkušeně na poslední chvíli. Porodní asistentka, co měla službu, mě nechtěně akorát deptala svýma poznámkama, že kdybych chodila do kurzu, tak bych poznala poslíčky a Radka tež zdrbala, že se mnou nesouložil a nepopohnal tak porod. Moc jsme si nesedly. Naštěstí tam byla druhá porodní asistentka, která do mě hrábla, když viděla, jak jsem nešťastná, a zkušeně prohlásila, že sice to teď moc nevypadá, ale že do rána není co řešit. V šest se měnily služby a přišla nová sestřička, která mě opravdu podržela. Starala se o mě jak anděl a to tam fakt měli jeden porod za druhým. Radek dostal večeři, já taky. Nejdřív vyhrožovali, že mě přesunou na gynekologii a když se nic nebude dít, že mi na druhý den porod vyvolají, což jsem opravdu nechtěla. To byla pořád sobota, v neděli by mi vyvolali porod a původně byla vyvolávačka domluvená na úterý. Pa tvrdila, že mě už domů nepustí. Psychiku jsem měla na bodě nula, tak jsem litovala, že jsem do té porodnice vůbec jela. Moc jsem chtěla, aby se Anežka narodila normálně. Na noc musel Radek domů, odešel o půl desáté. Zalehla jsem, ale spát se nedalo, kvůli bolestem a taky rodícím ženám. Můj nález byl v té době otevřená na dva prsty, nepravidelné poslíky co cca 5 minut. Kolem tří v noci se mi zdálo, že se bolesti stupňují, tak mi pa řekla, že už se to rozjelo, že jsem otevřená na 4-5 prstů a že jdem na sál. Byly to vlastně furt ty samé křeče, jen silnější a střílelo mi to až do stehen a kroutila jsem se jak žížala. Byla jsem ale šťastná, že se to rozjelo samo!!! Pa mi udělala další klystýr a pak to pomalu začlo. Zavolala jsem Radkovi, ať přijede, tak přijel v 6 hodin ráno, mezitím mi pa píchla vodu, ať to jde rychleji, protože jsem měla horečku z vyčerpání (infúzi jsem odmítla). Dostala jsem paralen a čaj, teplota klesla a já si mohla vychutnávat stahy. Pak už ten čas plynul tak nějak matně. Radek přijel, tak jsem to prodýchávala, mezitím moje zlatá pa odešla domů, popřála mi všechno nejlepší a druhá (ta z minulého dne) mě instruovala. Šlo to dobře, ale jak začla být vidět hlavička, tak se Anča zasekla a já se trápila se stahy hodinu a nic. Už mě to nebavilo a ty sestry mi začly opatrně vnucovat oxytocin na urychlení, který jsem nejdřív odmítala. Nakonec jsem si tu kapačku nechala dát a pak to byla taková rychlovka, že mě ani nestihli nastřihnout, nejdřív vyjela hlavička s ručkou, pak ji otočili, já zatlačila naposled a Anča vyklouzla jak po másle. V 8:28. Větší úlevu jsem nezažila, kupodivu jsem měla dost sil i na žerty, z radosti, že už to mám za sebou. Dali mi ji fialovou na břicho, to už chuděrka řvala, pak Radek třesoucíma se rukama přestříhl pupeční šňůru. Vytlačila jsem placentu, to byla rychlovka. Pak Anču někam odnesli a za chvilku zas přinesli zabalenou jak kuklu. Anežka plakala a Radek ji nosil. Doktor mě zašil, to nebolelo, jenom jednou jsem cítila píchnutí, cítila jsem jen tah. Byla jsem roztrhlá, ale vnitřní šev byl údajně jenom jeden. Pak se mi zachtělo hrozně čurat, slezla jsem z kozy a šla se do sprchy vyčurat. Pa čuměla, že jsem schopna chodit, mi ale bylo fajn, euforie fungovala. Ta sestra, která mi den předtím prorokovala, že to do rána bude, se mi připomněla, jak měla pravdu a to ještě řekla, že kdybych neváhala s tím oxytocinem, tak jsem si to minimálně o hodinu zkrátila. Pochválila jsem ji, jak jí to pěkně vyšlo. Pak nás ještě naposled ta moje rodící pa zdrbala, že jsme ji nezavolali, aby mi Anežku přiložila k prsu. Anežka se snažila přisát, ale moje napůl plochá bradavka se jí moc nelíbila a sestře se to taky nepodařilo. Po 2 hodinách mě naložili na křeslo a zavezli na oddělení šestinedělí. Tam mi znova přiložili Anežku k prsu, to se s problémy přisála a pěkně se napapala. Na oddělení šestinedělí se se mnou Radek rozloučil a náš život s Anežkou začal…

Radek mi pak říkal, že jsem ve srovnání s ostatníma ženskýma byla statečná, mi se ale nezdálo, jednou jsem si fakt zařvala, při finálním tlačení, to mě pa upozornila, že mi řvaní zrovna moc nepomůže, že je lepší zatnout a tlačit. Tak jsem pak už neřvala. A ještě jsem si párkrát trochu ulevila u těch stahů, jak se to nedalo vydržet. Naštěstí jsem si pro sebe objevila metodu, jak si ulevit od bolesti, dýchala jsem rychle nosem a ta bolest se výrazně zmírnila. Pa to dýchání pojmenovala mašinka. Ona mi totiž nejdřív doporučila dýchat pusou jak pes, ale to mi nepomáhalo, tak jsem si instinktivně vzpomněla na jógu a to bylo moc dobře. No a taky jsem zatínala ruce do opěradla postele, to taky pomáhalo. Mrzelo mě, že jsme si s porodní asistentkou moc nesedly, ale holt se nedalo nic dělat, snahu měla dobrou, porod jsme spolu pěkně zvládly, ale na kafe bych s ní nešla a ona se mnou taky ne. Profesionálka byla ale stoprocentní, doktor jenom očumoval, byl tam vlastně zbytečný. Doufám, že mě aspoň pěkně zašil.